Jak zasadit sebevědomí za volantem dobře mířenou ránu snadno a rychle

Na jedné straně stojí zraněné ego a na druhé straně stojíš ty a s tebou ještě tvé vnitřní dítě. 

Ptáš se, jak souvisí vnitřní dítě s řízením vozu? Souvisí úplně stejně s řízením, jako v dospělosti při pochopení různých emočních stavů, situací a reakcí na ně. A nejen těch emočních.

Možná jsi to zažila taky. Vyzvedla sis poctivě získaný řidičák a těšíš se na začátek své řidičské praxe. Přijdeš domů a z vesela rodičům a hlavně tátovi, protože ten nejvíc řídí, oznamuješ, že už můžeš řídit! Wooooow, pecka, těšíš se, že ti táta řekne, že je to báječná zpráva a že si uděláte čas a půjde tě seznámit s vaším rodinným vozem. 

Tohle se dokonce stalo, dostala jsi nabídku za super zlatého bludišťáka! Táta se s tebou posadí do auta a bude tě s ním seznamovat, abys rodiče sem tam mohla třeba odvézt do divadla nebo k přátelům anebo za babičkama nebo na různé výlety.

Řidičák už máš týden, čekala jsi na něj skoro měsíc.. tu celou dobu jsi nemohla sedět za volantem a už ti přijde, že si nic nepamatuješ. Už ti běhá hlavou, co všechno za úkony musíš udělat a snažíš se na všechny vzpomenout. Je to fakt těžký, protože si připadáš opravdu úplně vygumovaně. Snažíš se vzpomenout si, vizualizovat všechno, co ses za 28 hodin v autoškole naučila a vzpomenout si na všechny úkony. Do háje, jak se vlastně mám rozjet…? Ale stejně se uklidňuješ, že řízení auta je jako jízda na kole, že tohle se nezapomíná a že si určitě vzpomeneš hned, jak budeš sedět za volantem na místě řidiče.

Přichází den „D” táta bere klíče od čtyřkolého mazlíčka a tebe vyzývá, ať mu jdeš ukázat a předvést, co ses v té autoškole naučila. Auvajs první rána! To to nemohl říct citlivěji? Jako třeba: půjdeme to zkusit, ať si připomeneš, co ses naučila. 

Tvé já už začíná doutnat mírným naštváním.. vztek je ve velmi mírném bodu, ale dere se na povrch. Ale co, říkáš si, že on to tak určitě nemyslel.

A teď to přijde. Aby toho nebylo málo, ještě si táta rýpne, že těch pár hodin v autoškole je stejně málo.. ale co sakra máš dělat? Dotace je ze zákona daná, zkoušku jsi udělala, řidičák máš, tak co o tom žvaní? Teď už je přeci čas na praxi a získávání dalších dovedností..

(Poznámka: každý máme v autě své osvojené rituály, netřeba kategorizovat a kritizovat.

Moje osobní poznámka: i když máme každý svůj předvýjezdní rituál, než se rozjedu, tak si zapnu pásy a ne až za 10 km, kdy si vzpomenu, že asi existují anebo že na mě auto řve, že nejsem jako řidič připoutaná.)

Výborně. Tak jste se dostali konečně k autu. Táta tě vyzve, ať si sedneš za volant a upravíš si všechno tak, jak to bylo v autoškole. U toho si žvatlá cosi pod nos, jak dlouho ti to trvá a snaží se tě motivovat k rychlejšímu tempíčku při úpravách. Na co ale spěchat..? Moc brzo si upravuješ sedačku? Jak si vůbec upravuješ tu sedačku? Proč si to dáváš tak dopředu? A proč si ta zpětná zrcátka dáváš takhle a ne takto? Takto je to lepší a to sedadlo si dej dál, nemusíš tu sedět jako v autoškole.. a už to jede.. cokoli co děláš, děláš blbě, říkáš si.. táta jen ignorantsky povzdechuje nad tvými úkony a ty jsi už ve stresu.. jakto? Už tak brzo.. ještě jsi ani nenastartoval a už stresuješ.. Vztek, který jsi cítila už na začátku se začíná měnit a přichází hněv.. říkáš si, že máš nějakou míru naštvanosti a že za ni nepůjdeš..

„Tak jsi připravená? Můžeme vyjet? Nebo se potřebuješ se sedadlem nacpat až na přední sklo?” Ty si jen zabručíš pod nos, „že jo“.. ale co opravdu cítíš…? Už začínáš nabírat, ale chceš se ve velké rychlosti uklidnit, protože má přijít start a rozjezd.

Co následuje? Doplň si sama podle své zkušenosti.. anebo ti mám pomoct? Neustálé kritizování při startu, při řazení, jak ten volant držíš, jak to řadíš a vůbec jak to jedeš? Proč jedeš tak moc u okraje? Proč jedeš jak připosránek? A jedno proč za druhým.. znechucení a odpor k řízení na sebe s takovým přístupem na sebe nenechá dlouho čekat.. 

Po pár takových pokusech a zkušenostech se dostaneme do stavu zabednění a už zarputile nechceme ani auto vidět a nedejbože ho ještě řídit.. a s těmi kecy kolem..

Není to jenom takhle o rodičích, v takové pozici může být kdokoli, klidně i partner, manžel… je jedno, kdo tam je, ale pokud není schopen špetky empatie a podpory ke tvé situaci, podpořit tě trpělivě v začátcích, pak se vlastně nedivím, že výše zmíněný příběh je docela častým úkazem.

Ale můžeš to změnit, i když jsi to zažila 🙂 Jak? Jednoduše. Najdeš si techniky, které ti pomohou takové situace přepsat a když by se mělo něco podobného zase vyskytnout, tak už je nebudeš zažívat.

A jednu techniku tu pro tebe mám. Dala jsem dohromady to nejlepší z různých poznatků a vyzkoušela, jak funguje. Pojmenovala jsem ji FIALOVÉ AUTO. Stáhni si PDFko, koukni na povídání a nauč se používat fialové auto na přepsání negativních myšlenek o řízení na ty pozitivní 🙂