Když zapomeneme dát směrovku

Každý, kdo řídí, občas zapomene zapnout „šipečku“ a řidič auta jedoucí za vámi si říká, že neumíte posunout páčku nahoru nebo dolů a směrovky máte evidentně jen na okrasu. Mezi řidiči se traduje, že majitelé bavoráků a méďů zásadně směrovky nedávají, protože my ostatní máme přeci vědět, kam oni jedou. Ano, je to úsměvné, ovšem tento fenomén si vypozorujete sami a pokud jste už vypozorovali, určitě mi dáte za pravdu. Sem tam se objeví i majitel audi, který šetří páčky a vlákno žárovky. My, s obyčejnějšími auty, páčky máme a umíme je používat a to, že jednou za čas zapomene ukázat, se stává opravdu jen výjimečně. 

Tak a teď vážně. Není to tom, jaké auto vlastníte, ani o cenové kategorii, značce, výbavě… Prostě a jednoduše, každé auto je vybaveno směrovými světly a naší povinností, jako řidiče je, tato světla používat.

Každý má své oblíbené trasy, které jezdí, ať už do práce, do obchodu, za příbuznými a trasy často nemění. Pořád jezdí ty samé. Někdy se nám může stát, že jak tak jezdíme naučenou trasu, prostě zapomeneme ukázat směr. Stávat by se to nemělo, ale občas se to stane. Zamyslíte se, jedete tak, jak jste zvyklí, nedáváte pozor a zapomenete. 

Znamení o změně směru jízdy neslouží nám, ve vlastním autě, i když vlastně trošku ano, ale především slouží pro ostatní řidiče, protože je upozorňujeme na to, kam chceme jet. Když znamení nedáme, může se stát, že tak zmateme některého z řidičů a vystavíme sebe a další případné nehodě. Proto je důležité nezapomínat.

A jak je to s dáváním znamení o změně směru jízdy, když jste široko daleko sami? Kdo má zautomatizované, že směrová světla dává, tak je dává. Někdo je dávat nechce, protože nevidí důvod je dát. Ale můžete se třeba potkat s nějakým cyklistou, překážkou a náhodou zpoza rohu vykoukne červená plácačka našich policistů a už dáváte důvod, proč si vás překontrolují a ještě vám dají přednášku o tom, že ta oranžová světýlka nemáte na okrasu.

Myslete na to, že dávání znamení o změně směru jízdy není zbytečností, můžete tím předejít dopravní nehodě.

Jsem nadšenou řidičkou, jsem ráda spolujezdcem, ale ještě raději jsem GPSkou a průvodcem pro ženy. Propojuji ve vzájemnou synergii terapii, koučink a své znalosti instruktorky autoškoly. Ráda ti ukážu, že řízení nemusí být „nutné zlo", ale že si jej můžeš oblíbit. Nebo minimálně mít ho jako neutrální činnost. V rámci terapií, koučinku a mentoringu se zaměřuji v osobním opečování na komunikaci, rovnováhu v životě a na řízení auta a jeho zrcadlení do našich běžných činností. Se svými klienty rozvíjíme jejich emoce, vědomí i sebereflexi.