Vliv emocí na řízení

Emoce nás ovlivňují každou chvilku, každou minutu i vteřinu. Naplňují nás a my je cítíme neustále. Za volantem jsou emoce mnohdy intenzivnější a vnímáme je odlišně než když jsme například doma v klidu na gauči nebo se jen vezeme. Z nějakého důvodu se emoce objeví, pak se projeví a pak zase odchází. Je jedno, jaká konkrétní emoce to je. Může to být i strach řídit auto, který mnozí pociťují, byť to často nepřiznají ani sobě.

Když za volantem prožíváme jakékoli emoce výrazněji, pak ovlivňují bezpečnost jízdy. Když se řekne slovní spojení „emoce za volantem“, mnohdy se nám vybaví emoce jako agresivita, stres, strach, nejistota, stud nebo nedůvěra a další. Zrovna v médiích se nejčastěji dozvídáme o tom, co se kde stalo za nehodu, jaký byl důsledek a často se omílá agresivita a rychlá nebo nekontrolovaná jízda.
Samozřejmě řidič je ovlivňován i jinými emocemi a jeho úsudky jsou jimi ovlivněny určitou měrou taktéž.

Co dělají nebo nedělají ostatní řidiči za volantem, jaké mají nálady, jaké pociťují emoce, to my ostatní neovlivníme. Co my sami můžeme ale ovlivnit je to, jak se my sami budeme chovat za volantem, jak budeme své emoce prožívat a jak moc jim dovolíme ovlivnit naši jízdu a úsudek při rozhodování při řízení. Vše, co za volantem prožíváme, je v pořádku.

Jaké nejčastější emoce můžeme prožívat za volantem během jízdy nebo těsně před jízdou?

Jako první mě napadá RADOST. Úplně teď vidím, jak asi tak může ta radost ovlivnit naše řízení a úsudky? Vlastně ano, já s vámi souhlasím, na radosti není vůbec nic špatného, protože je to opravdu velmi pozitivní a úžasná emoce, člověku svítí radostí oči, objeví se úsměv… Nojo, ale na řízení může mít zásadní vliv. Jak se projevuje? Nejčastějším projevem je roztržitost nebo nesoustředěnost. A sami si odpovězte: Co se může stát, když jste v autě vysmátí, roztržití nebo nesoustředění?

Pak bychom mohli prožívat například VZTEK, HNĚV A AGRESI. Proč takhle dávám tyto tři emoce dohromady? Je to takový trojlístek, jedno není bez druhého. Vztek je na začátku, pak přichází hněv a agresivita je až vyvrcholením toho hněvu. Za volantem se vztekneme ve chvíli, kdy nám něco vadí, kdy mi někdo narušil moje hranice – při jízdě je to velmi často fenomén dojíždění nebo vybrzďování. Vy si hezky jedete svou rychlostí a někdo naruší bezpečnou vzdálenost, to je ta vaše pomyslná hranice, kdy vy tohle vnímáte. Pak tu máme hněv, tady ty hranice jde ochránit, a když se ti někdo dlouho lepí na zadek auta, tak se hněváš a nadáváš, že když bys zabrzdila, tak že se ti tenhle lepič podívá do kufru a jsi z toho nesvá a už se hněváš, jsi naštvaná. Pak by tu mohla nastoupit agrese, kdy máme v takové chvíli potřebu okamžitě teď hned jednat. Jako kdyby sis představila, že zastavíš, tady toho lepiče vytáhneš za flígr z auta a vynadáš mu, jak se to chová a proč ohrožuje tvůj prostor. I tohle už by mohla být agresivita. Hlavně tehdy, když by to nebyla jen představa, ale realita. 🙂
Každopádně agresivní chování za volantem může být například nebezpečný manévr, neohleduplné předjíždění, myškování, prudké brzdění, vybrzďování, blokování, najíždění na jiná vozidla, nadávání za volantem včetně ukazování vulgárních gest apod.

Občas můžeme prožívat i SMUTEK. Ten nás může přepadnout kdykoli a právě i za volantem. Při prožívání smutku, nějaké lítosti se může stát, že můžeme sklouznout do nějakého depkoidního stavu, může se nám zatemnit mysl a mozek začne pracovat a nechá nám tam lítat myšlenky, které nám berou pozornost a naše reakce za volantem jsou pak hodně zpomalené, ne-li žádné. Jakmile se nám zatemní mysl, ocitáme se v jiném světě, hledíme do sebe a hledáme odpovědi na to, co nám v té hlavě lítá a hledáme odpovědi na ten stav, který prožíváme. Nojo, ale my musíme za volantem dávat pozor a soustředit se. Je jasné, že i tahle emoce musí ven, ale nechceme být nebezpeční ani sobě, ani ostatním, proto když budete zažívat takový stav, je lepší zastavit, prožít si to, vydýchat se a po uklidnění zase pokračovat. Nebrat to na sílu, protože smutek

Docela často prožíváme STRACH. Strach jde ruku v ruce s NEJISTOTOU, ale i STUDEM. Co tyto emoce vyvolává? Mnohdy se setkáme s tím, že někdo řekne: „jak se vyjezdíš, tak se nebudeš bát“. Někdy ano, někdy ne. Tento někdo ale nemusí vůbec chápat, jak se takový strašpytlík skutečně cítí.
Strachy, obavy a nejistotu vyvolává například nedostatečná praxe po autoškole, nemožnost dlouho řídit, negativní zážitek například nervózním spolujezdcem, zažité trauma, nepodpora, zesměšňování… a toto všechno vede k tomu, že řidič je nejistý a pak může být i nebezpečný v provozu, protože může provést nebezpečné manévry, může strhávat volant, může jet příliš pomalu… Strach z řízení není v pořádku, není přínosný a nevede k opatrné a bezpečné jízdě.
A co ten stud? Stud je snad horší než strach, protože nás bolí a může být mnohem závažnějším důvodem k neřízení, než strach. My si často stud zaměňujeme za strach – stydím se řídit, takže se bojím řídit, tak nebudu řídit. Stud dokáže být fakt krutý a probouzí našeho vlastního vnitřního kritika, který nám nakecává, jak na to nemáme a jak to nikdy nemůžeme zvládnout. Takže zbavit se vnitřního kritika je na prvním místě.