Mé poprvé za volantem

Musím se s vámi podělit o svou zkušenost, kdy jsem poprvé seděla za volantem. Než jsem si ale opravdu sedla za volant a mohla chytit volant a nastartovat, předcházely tomu samozřejmě přípravy. Já vlastně auto před výcvikem nikdy neřídila. Můj táta mi řekl, že všechno mě naučí v autoškole a že si nebudu vytvářet zlozvyky a špatné návyky. Že na to bude hromada času až budu mít řidičák. Samozřejmě jsem se aspoň teoreticky seznamovala s naším autem, které jsme měli doma. Sedla jsem si na místo řidiče a koukala na páčky a kontrolky všude kolem, na volno jsem zkoušela zařazování rychlostních stupňů, a to jsem končila. Takže jsem byla vhozena na pospas čistě a jen instruktorovi v autoškole.

Po absolvování prvních asi tří hodin teoretické přípravy jsem se odvážila naplánovat si také praktické jízdy. Já měla sdružený výcvik, takže jsem si žádala o oprávnění k řízení jak auta, tak motorky. Takže první jízdy autem naplánovány a mohlo se jít do akce.

Přišla jsem na místo, kde jsme se domluvili s instruktorem, že mě vyzvedne, zavezl mě na málo frekventovanou silnici, zastavil vozidlo, vypl motor a řekl mi, že se teď vyměníme. V tu chvíli jsem se začala děsit, že budu vypadat jako hloupá a neschopná vesanka. Opotila jsem se od uší až po paty. Bylo teplejší jaro a auto nemělo zapnutou klimu, instruktor byl silný kuřák, takže za jízdy čoudil z otevřeného okna. Tak jsem si sedla na místo řidiče a následovala jsem pokyny instruktora. Upravila jsem si sedadlo, připoutala jsem se, upravila jsem zrcátka a teď měla přijít ta chvíle, kdy jsem měla zmáčknout spojku a otočit klíčkem. Uff.. tak se stalo a motor klapal. Instruktor mě vyzval, abych se rozjela. Celou dobu mi říkal, ať držím spojku, přichytil mi ji v záběru druhými pedály a bylo. Teorii rozjezdu jsem chápala, tu jsem uměla, ale v praxi jsem byla poprvé. Kupodivu se mi to povedlo, ani jsem neposkočila, ani to nechcíplo. Na jedničku jsem ujela asi padesát metrů, než mě instruktor vyzval k tomu, že už by opravdu bylo vhodné přeřadit na dvojku. Já smrt v očích, rychlost asi 30 kilometrů za hodinu, noha tuhá, nárt v křeči a já jsem se posouvala rychlostí šneka. Takže jsme mým šnečím tempem dojeli na místo, kde bylo takové jednoduché autocvičiště a tam jsem se učila zatáčet, osmičky a další věci, které si už nepamatuji. Moje první dvouhodinovka pro mě byla dostatečně děsivá, abych už na další nechtěla jít. Ovšem instruktor měl na to jiný názor a hned mi naplánoval další jízdy. 

Zpětně si teď říkám, že měl můj táta pravdu. Je lepší začít výcvik bez toho, aniž by měl člověk už nějaký zlozvyk, když ho někdo vzal támhle na polňačku, za město nebo někam na odlehlé parkoviště a předává mu své návyky.