„Nejsem dost dobrá řidička. Ostatním to jde mnohem líp, než mně.“

Další ze skrytých, ale velmi silně sebesabotujících vět, které slyším nejen v autě, ale i na konzultacích nebo při hovorech se ženami, se kterými si domlouvám kondičky nebo víkendové restarty.

Často je taková věta doprovázená ještě dovětkem: „Pochybuji, že mi to vůbec někdy půjde tak dobře, jako XY.“ (Za XY si můžete doplnit například manžela, partnera, kámošku, tatínka…)

Taková věta nemusí být vždy nahlas vyřčená, ale v hlavě běhá snad rychleji než Gedžitka z Rychlé roty. A netrápí jen ženy, které už mají autoškolu za sebou. Dokonce trápí i budoucí řidiče, kteří jsou teprve ve výcviku. Naštěstí o těchto obavách v autě otevřeně mluvíme a zároveň ode mně dostávají mí svěřenci maximální podporu a vysvětlení, proč je to vlastně „hloupost“, si něco takové o sobě myslet.

Ve výcviku vedle mě sedí skvělá žena. Má už za sebou několik jízd. Technicky jízdu zvládá pěkně. Auto jí nechcípá při zastavení ani při rozjezdech. Zvládá v dědinkách jednoduché křižovatky. Reaguje poměrně dobře a hbitě. To, co vidím já od prvních zvládnutých kilometrů je úplně něco jiného, než vidí ona. A rozhodně to není žádná velká katastrofa jak si sama myslí.

A přesto mi po jízdě řekne, že si myslí, že na to nemá, protože jí to nejde tak dobře, jako ostatním, se kterými se o řízení a autoškole baví. A mě zajímá, kdo jsou ti ostatní, se kterými se poměřuje? Se kterými se srovnává…

Často je to nějaká kamarádka nebo kamarád, co to „dal na první dobrou“ a celou autoškolu měl „na pohodu“, protože mu to šlo „samo“. Nebo partner / manžel, který řídí roky nebo je dokonce řidič z povolání. Nebo někdo jiný z blízkého okolí, kdo „už dávno řídí a jezdí sám“. A tady! Tady je třeba zastavit, nadechnout se a říct si to zásadní. Tato žena či dívka se nesrovnává s realitou, ale s jakousi představou.

Nikdo nevidíme celý proces a cestu toho daného člověka, se kterým se takto srovnává. Často neznáme ani realitu, jaké byly jeho začátky, jaké dělal chyby nebo jaké stále dělá chyby… nevidíme jeho vnitřní zápasy, které probíhaly při jeho prvních kilometrech jak v autoškole, tak po ní při samostatné jízdě. Vidíme jen výsledek. Dotyčný prostě řídí a dle této ženy je fakt dobrý, protože to zvládá a na nic si kolem řízení nestěžuje, ba naopak vyzdvihuje jeho „jednoduchost“. No a pak to ta žena považuje za jakýsi důkaz, že je kdesi pozadu, že už by měla přece umět víc nebo být úplně někde jinde, na jiné úrovni.

Ale pozor, tohle není jen doménou žen, jsou i muži, kteří to takto vnímají. Tlak z okolí na výkon, na to, že řízení je pro chlapa mnohem víc přirozené, než pro ženu. Koukněme se očkem do našeho dětství, kdy si s autíčky a stavebnicemi hráli především chlapci a děvčata s panenkami, převlékaly šatičky, chtěly se parádit a kluci pořád něco někde montovali. Ale dnes už toto není dogma a prostě dnes už to není tak, že kluk = modrá = technika = řízení a dívka = růžová = jemnost = cokoli si dosaďte.

Ten tlak je často velmi vytrvalý. Hlodavý… vytváří v nás pochybnosti o nás samotných, o našich hodnotách, o naší šikovnosti, talentu…

A úplně nejlepší jsou rýpavé otázky: „Tak jak ti to jde v autoškole?“ Nebo: „Už tě nechává učitel jezdit samotnou a už ti do toho nekecá?“ A nebo: „Kdy máš zkoušky, abys mohla jezdit sama?“

Na první pohled si řeknete, že toto jsou přece naprosto normální a nevinné otázky. Ale ve chvíli, kdy si ta žena není jistá sama sebou a svými schopnostmi, tak to není otázka, ale vtíravá připomínka toho, že ještě pořád není tam, kde „by měla už dávno být“.

A tak se to nabaluje jako sněhová koule puštěná ze svahu… Začne tlak na sebe, na výkon, na rychlost. Snaží se dohnat něco, co vlastně nemá pevně daný čas, protože každý má tu svou cestu prostě jinou. Takhle to prostě u řízení nefunguje.

Řízení není dovednost, která se kultivuje a roste pod tlakem. Ba naopak. Ve chvíli, kdy se při učení řízení dostáváme pod tlak, začne se často dít opak toho, co chceme nebo očekáváme. Rychleji ztrácíme pozornost, zhorší se vnímání a reakce, více děláme chyby, soustředění je fuč a přichází zbrklost. A najednou mozek získá informaci a „důkaz“, že fakt na to nemám, nejde mi to. A kruh je uzavřen…

Když mi slečna za volantem řekne: „Já na to asi fakt nemám.“ se svým smutným výrazem v očích, kdy ty oči říkají, jak je na sebe naštvaná, že dělá nějakou tu chybku, že zrovna dnes nebyl ten její super den… tak pro mně je to jiné. Já totiž v té realitě vidím úplně něco jiného. Zvlášť když vidím, jak se krůček po krůčku zlepšuje. A všichni moc dobře víme, že ne každý den je skvělý den. Že ne vždy se nám podaří něco, co máme v plánu udělat nebo zvládnout. Že ne vždy nám jde učení tak dobře, jak bychom chtěli… je to prostý proces… a někdy je fajn to „nechat chvíli být“… Já totiž vidím člověka, co se učí, co má snahu, motivaci, vkládá do toho svou energii a jde si za svým cílem. Člověka, který dělá chyby, stejně jako každý jiný ve svých začátcích. Člověka, který potřebuje svůj čas, opakování a sbírat zkušenosti. Nic víc, nic míň.

V tomto řidičském procesu hraje také velkou roli tempo a respekt k vlastnímu tempu učení. Protože tak, jak jsme každý z nás jedinečný, tak není možné, aby každý uměl řídit za stejně dlouhý čas. Někdo potřebuje víc jízd. Někdo potřebuje více analyzovat. Někdo potřebuje více prostoru a času na zpracování některých situací. Někdo potřebuje naopak trošku času na to, aby si některé věci lépe sedly.

Ale toto není žádný problém. Toto je klasická realita učení. Cokoli, co se učíme, nejde okamžitě hned. Máme tu i fenomén „štěstí začátečníka“. Na začátku může být někdo excelentní, a pak se to zlomí, a může být vše jinak. Nebo někdo má na začátku potřebu delšího času na „usednutí“ základních principů a pak se rozjede, ani nemrkneme, jak se to stalo.

Problém vznikne až ve chvíli, kdy budoucí řidič nebo řidič, který se vrací za volant po letech, začne tohle tempo hodnotit jako vlastní selhání.

Když si takhle tento řidič začátečník řekne: „Už bych měla být přece dál.“ Tak tahle věta zní poměrně nevinně… ale v praxi to může znamenat: „To, kde jsem teď, na této úrovni, to prostě není dost.“ A tak se začne vzdalovat sama od sebe. Od své přirozenosti, od přirozenosti procesu.

Řízení není o tom být nejlepší nebo nejrychlejší. Není to žádná soutěž. Nikdo ještě nedostal medaili za to, že se něco naučil nejrychleji. Ale každý jeden z nás nese odpovědnost za to, jak bezpečně a vědomě řídí. A to je úplně něco jiného. Jiná disciplína.

Takže příště až přijde nějaká taková myšlenka jako „Nejsem dost dobrá“, zkus se na chvíli zastavit a ptej se: „Co už dneska zvládám, co jsem dřív nezvládala?“ Protože pokrok se nedá měřit podle ostatních, ale pouze podle toho, z jakého bohu jsme sami vyšli. Kde je ta naše startovní čára.

Možná nejdeš zrovna rychlým tempem maratonového běžce. Ale to neznamená, že nejdeš správně.

A možná je na čase přestat tlačit tam, kde „bys měla být“ a začít konečně vnímat to, kde skutečně jsi. A z těchto dílčích „startů“ vycházet a posouvat se dál.

Moc bych si přála, abychom se přestali srovnávat s ostatními. Každý to máme prostě jinak a každý potřebujeme něco jiného. Důležité je, nebát se být sám sebou. A to i za volantem. Nebát se na cokoli zeptat, protože žádná otázka není trapná, špatná nebo důvodem k tomu cítit stud. Já jsem pro své klienty, ať už ve výcviku nebo v jiných situacích, oporou a chci, aby věděli, že se o mně mohou kdykoli opřít, protože nikoho nebudu soudit, netlačím, ale naopak hledám cesty, které budou pro každého maximálně vyhovující. Za svou praxi totiž vím, že každý potřebuje trošku něco jiného a neexistuje jeden jediný návod, který by se dal aplikovat na každého. Právě díky jeho jedinečnosti.

Proto dnes toto zamyšlení. S úctou k učení, k řízení a vlastní jedinečnosti za volantem.