PROBUĎ SVOU VNITŘNÍ ŘIDIČKU
4denní mini kurz
Kurz je dostupný 4 dny od přihlášení
Přidejte se do diskuze
Napsat komentář: Dagmar Zouharová Zrušit odpověď
Bohdana Anna Šafranová
Autor projektu
Jsem nadšenou řidičkou, jsem ráda spolujezdcem, ale ještě raději jsem GPSkou a průvodcem pro ženy. Propojuji ve vzájemnou synergii terapii, koučink a své znalosti instruktorky autoškoly.
Ráda ti ukážu, že řízení nemusí být „nutné zlo", ale že si jej můžeš oblíbit. Nebo minimálně mít ho jako neutrální činnost.
V rámci terapií, koučinku a mentoringu se zaměřuji v osobním opečování na komunikaci, rovnováhu v životě a na řízení auta a jeho zrcadlení do našich běžných činností. Se svými klienty rozvíjíme jejich emoce, vědomí i sebereflexi.
Já jsem krásný příklad člověka, který si dělal řidičák až později, protože jsem věděla, že v osmnácti nebudu mít žádné auto k dispozici, a tak bych znalosti z autoškoly stejně neměla šanci dále prohlubovat. Do autoškoly jsem se tedy hlásila až ve 25 letech. Zpočátku šlo vše krásně jako po másle, měla jsem skvělé, milé a hodné instruktory. a výcvik mě opravdu moc bavil. První zádrhel přišel až u zkoušek, kdy jsem na poslední křižovatce nebyla schopna rozjet auto, protože jsem místo jedničky měla zařazenou trojku. Tahle příhoda mi úplně rozhodila sebevědomí a nakonec jsem řidičák udělala až na potřetí. Od autoškoly jsem seděla v autě asi třikrát krátce po zkouškách, nikdy ne sama. Pak jsem to vzdala. Za volantem si přijdu pomalá a neohrabaná a bojím se jezdit, když mám vzadu své dvě děti. Letos to byly tři roky od autoškoly a mě začíná být čím dál víc líto, že jsem řízení pověsila na hřebík tak snadno.
❤️ děkuji za sdílení. Držím palce, ať se k řízení vrátíš co nejdříve
Také přidám svůj příběh. Nikdy jsem po řidičáku netoužila. Auto jsme neměli a já bych mohla v 18 letech řídit tak max. angličáka na koberci. K řidičáku mě donutil až manžel a to tak, že mě prostě přihlásil. Bohužel to nedopadlo dobře. Instruktor byl hrubý a za volantem na mě křičel. Můj počáteční strach z řízení dokázal vyšponovat do netušených výšin a já se nakonec totálně sesypala. Musela jsem změnit autoškolu. Na dalšího instruktora jsem měla štěstí, ale i tak jsem autoškolu nakonec dělala přes půl roku a stála mě téměř dvojnásobek, protože jsem musela začínat v podstatě úplně od začátku. Vlastně nechápu, jak jsem řidičák nakonec udělala. Nicméně když jsem jej držela v rukách, byla jsem na sebe strašně pyšná. Věřila jsem, že se vyjezdím a budu nezávislá, všichni to tvrdili. Ale nikdy se tak nestalo. Nevyjezdila jsem se, nenaučila se parkovat, nezbavila se strachu. Frekvence řízení, která ze začátku byla několikrát za týden, se změnila na 3x ročně a ještě z manželova donucení, aby mohl pít na akci. Moje současná jízda vypadá asi tak, že klouby mám zbělalé od toho, jak křečovitě svírám volant, párkrát jsem málem urvala páčku s blinkry a světly, nepředjedu ani cyklistu, natož něco objemnějšího, a když proti mě jede autobus, panikařím a zastavuji u krajnice. S kýmkoliv své problémy řeším, prakticky nikdo mé pocity nechápe a osobně mám už pocit, že mi není pomoci. Jestli to tento kurz dokáže změnit, po pravdě netuším, ale minimálně mě zaujala myšlenka na podporu žen za volantem, které jsou v podobné situaci.
Evi, děkuji za sdílení. Bohužel ten, kdo si nezažil obavy z řízení, nebo nemá ve svém okolí někoho takového, tak nemají tušení, co to znamená pro toho daného člověka. Určitě po malinkatých krůčcích půjdou obavy odbourat, pevně tomu věřím, protože to z praxe vidím držím palce
Já si nedělala ŘP s 18tými narozeninami jako všichni vrstevníci. Viděla jsem v tom určitou zodpovědnost a necítila jsem se dostatečně „dospělá“ být na silnici jako řidič jen proto, že „už můžu“. ŘP jsem si tedy udělala ve 20 letech během prázdnin. Měla jsem mimo školu dostatek času se věnovat pouze řízení. Učitel perfektní. Jen jsem stresař a při jízdách jsem se nechala vykolejit a nedala je. Zbytek bez problému. Jízdy jsem dala na 2.pokus těsně před nástupem na VŠ v Praze. Logicky nebyla následující roky potřeba ani možnost dál řídit. Nyní jsem ve stavu, že ŘP mám, ale řídit vlastně neumím. Je pro mě podstatné být nabiflovaná co se týká značek/situací apod, což je při pracovním a běžném dospělém životě o dost časově náročnější než kdysi na střední škole. Zároveň jsem za ty roky jako spolujezdec byla svědkem x situací, které mě dost odstrašují a přižívují s věkem rostoucí strach z nehody. Nicméně pořád v sobě udržuji ten plamen chtíče být řidičkou a být dobrou řidičkou, než se stanu matkou. Zhruba před rokem jsem měla po 9 letech 5 kondičních jízd, bohužel ale stále neřídím.
Mně je letos 35 let, řidičák ještě nemám, ale jsem teď opět v autoškole. Opět proto, že na střední škole jsem jej už jednou dělala. Skončila jsem ale u lekcí jízdy, na které jsem nebyla schopná dál chodit. Měla jsem totiž pro mě dost nepříjemnou instruktorku a věděla jsem od spolužáků, že ta druhá je ještě horší. Byla jsem tehdy dost dlouho nemocná, takže jsem pak měla i problémy ve škole, protože jsem hodně zameškala, a to všechno najednou pro mě nebylo možné zvládnout. A tak jsem vzdala právě autoškolu. Z toho se ve mě pak dlouho držel pocit, že vlastně ani řídit nechci, nechci ani auto, ani řidičák. Teď „na stará kolena“ mě k tomu ale nutí jednak práce, ale také už mě nebaví, jak se pořádně sama nikam nedostanu. Dřív jsme žili v místě, kde byla úžasná dopravní dostupnost všude, autobusy do města jezdily jedna radost, MHD ve městě taky parádní. Se stěhováním do domu na vesnici u lesa se tohle změnilo a já jsem postupně byla donucená se do autoškoly opět přihlásit. Teprve příští týden mě čekají první jízdy, a musím říct, že mám nervy, i když to tu jen píšu. Největší strach mám právě znovu z té komunikace s instruktory, aby bylo vše v klidu při jízdách (protože už mám tu špatnou zkušenost), a pak z toho, že budu nervovat u zkoušky a neudělám ji zbytečně kvůli panice z toho, že mě někdo zkouší. Přece jen už jsem dost času ze školy a nejsem na zkoušky už vůbec zvyklá. Za cokoli, co by se probíralo tady z těchto témat, budu vděčná. Zdravím a přeji vám mnoho úspěchů z vašimi kurzy! Hanka, Prostějov
Holky jak já vám rozumím a ve spoustě věcí se tu vidím 😀 Řídit jsem nikdy neměla možnost. Nebylo auto a ani finance na něj. Všude se dá dostat autobusem i když je to někdy dřina ,kor s malými dětmi. Pak měl auto partner a když bylo potřeba řídil on. Letos my bylo 45 let a dospěla jsem k mnoha změnám v životě, rozhodla se převzít zodpovědnost za sebe a svou svobodu. Začínám s podnikáním a první věcí kterou jsem se rozhodla změnit je právě vlastní auto a řidičák 🙂 Na instruktora jsem měla velké štěstí, starší pán co to dělá celý život, občas mě uměl zprdnout 😀 ale tak nějak že mi to nevadilo a nakonec jsme se oba zasmály. Ale strašpytel jsem byla od 1 jízdy. Poslední roky jsem ustrašená snad i z bublajícího hrnce. Takový ten nepochopitelný strach “ co kdyby“ co tvoří naše hlava bez reálné hrozby. Před zkouškami jsem byla uplně ochromená strachy. Hledala jsem z toho východisko a všimla si na YT meditace proti strachu. Tak jsem to zkusila a ono to hodně pomohlo. Zkoušky jsem udělala uplně bez nervů a v pohodičce. Zlom nastal v momentě kdy jsem si po 2 měsících od zkoušel koupila vlastní auto. Najednou jsem pocítila že už je to jen na mě, už nejsem pod záštitou učitele a autoškoly. A přišel opět onen brouk v hlavě který mi maluje sto padesát šílených scénářů pokaždé když chci někam jet. Bojuju a jízda je pro mě jako horská dráha. Přesně tak je mi špatně před jizdou 😀 Ale postupuju po malinkých krůčcích, nejdřív s doprovodem, dnes poprve sama ráno do práce 🙂 Vím že pokud začnu jízdu odkládat budu se bát už napořád. A já jezdit chci a baví mě to 🙂 Je to jen o tom skamarádit se se svým strachem, který je zatím spíš nepřítel 🙂 Ale až ho poznám třeba mu přijdu na chuť a bude z něj jen tichý nenápadný spolujezdec 🙂 Držím nám pěsti děvčata „VONO TO PUDE“ 🙂 A s Bohdančinýma radama to dáme 🙂