Co nejčastěji slyší ženy, které mají strach z řízení od svých blízkých či přátel?

Zaručené rady, jistě dobře míněné, které jim opravdu mnohdy (ne)pomohou. A jakou radu jste dostaly vy, když jste se potýkaly v začátcích své řidičské praxe se strachy? Popřípadě, když jste nějakou dobu neřídily?

Ony ty rady nejsou tak úplně „zcestné“. Jen nefungují na každého a vždy. Ne proto, že by ty ženy byly slabé, ale proto, že strach jako takový, není pouze a jen o logice.

„Musíš sednout a prostě jezdit, jinak se toho nezbavíš.“

Jako jo, ona konfrontace s realitou je potřeba. Ale pokud jedeš v přetížení, mozek se neučí. Jen se utvrzuje v tom, že řízení je v nějakém jeho měřítku nebezpečné. Nejde o to, se přemáhat. Jde o to, dávkovat si zkušenosti tak, aby je tělo i mozek společně zvládaly.

„Když se bojíš, tak za ten volant ani nelez! Budeš pro ostatní nebezpečná.“

Tohle opravdu nezvyšuje pocit bezpečí. Naopak to podporuje strach. Strach sám o sobě z nikoho nedělá nebezpečného řidiče. Ale když je potlačován nebo se za něj dotyčný stydí a aktivně ho neřeší, pak ho začne ovládat.

„Vždyť přece o nic nejde, vždyť jsi udělala autoškolu, tak co řešíš?“

To, že má někdo papíry ještě ale neznamená, že má vybudovanou svou vnitřní jistotu. Ve výcviku je budoucí řidič za volantem minimálně 28 hodin. Pro někoho dostačující, pro někoho ne. A pak má následovat konzistentní kultivování vlastní praxe toho všeho, co se naučil. Možná si to nepamatuješ, ale komisař u zkoušky hodnotí bezpečnost a styl jízdy, samostatnost, rozhodnost a samozřejmě dodržování předpisů. A „papír“ je jedna věc, a vnitřní jistota druhá. Auto neřídí papír, ale člověk, který má své emoce, své jistoty, své řidičské sebevědomí, své zkušenosti. A to vše je potřeba podporovat okamžitě.

„Ostatním to jde, tak jak to, že tobě ne?“

Ostatním to jít může, ale ty nikdy nevíš, co za tím vším je. Nejen práce, praxe, emocí. Každý má totiž jinou nervovou soustavu. Jinak nastavenou amygdalu. Tohle není o tom, porovnávat se s ostatními, ale jenom a jenom o tobě. Není to závod. Každý má své tempo.

„Musíš si víc věřit, pak to půjde.“

Tohle není tak úplně rada. Tohle je cíl každého nového řidiče. Sebevědomí a jistota nevznikají tím, že si je poručíme. Ony se vytvářejí a budují zážitky, zkušenostmi, chybami. Každý to prožívá jinak.

„Musíš se vyjezdit, najezdit co nejvíc kilometrů a zvykneš si.“

S tím mohu souhlasit, ale nemusí to tak být za každou cenu. Můžeš najezdit stovky kilometrů ve stresu a nikam se pořádně neposunout. Důležitá není jenom kvantita, ale kvalita prožitku za volantem.

„Dokud se pořádně neotrkáš, tak to nepůjde.“

Však jo, už Žbirka zpíval: „čo bolí to prebolí“… no takže to je rada jako „vydrž to, a ono to nějak časem přestane bolet“. Jenomže takhle to nemusí fungovat. Zvlášť, když ten strach řešíš bez pochopení, tak ho naopak můžeš víc posílit. Nejde o to to „nějak vydržet“. Jde o to učit se tak, aby ses posouvala a postupně se cítila jistější a sebevědomější.

„Co řešíš, tak kdyžtak zabrzdíš, ne? Auto má přece brzdy.“

Tohle opravdu dokáže říct jen někdo, kdo v životě za volantem neřešil to, co ty. Ani zdaleka. Vůbec nic o tvé situaci neví a sám nic podobného nezažil. Strach není o tom, že nevíš, kde je brzda. Je o tom, že máš pocit, že nestihneš správně zareagovat a tím, že ztrácíš plnou kontrolu. A to brzda jako taková, sama o sobě fakt nevyřeší. Mechanicky je to jedna věc. Opět je něco jiného tvé vlastní vnímání.

„Musíš se víc soustředit, pak to bude v pohodě.“

No… jenomže ty už se mnohdy soustředíš hodně. Možná až moc. A strach tě drží v napětí, hlava ti šrotuje na plné obrátky. A další tlak na výkon to jen zhoršuje. Tady nepomůže víc tlaku. Pomůže zklidnit se, aby se soustředění mohlo vrátit přirozeně a být ti oporou, ne brzdou v pokroku.

„Moc to řešíš, vždyť co na tom je.“

No však jasně, řešíš to proto, že chceš řídit dobře, bezpečně a v klidu. A to je naprosto v pořádku. Zlehčování toho, co prožíváš, ti nepomůže. Ten, kdo ti něco takového říká totiž vůbec neví, jak se cítíš a co prožíváš. Můžeš mu to říkat jak chceš, ale on si stejně bude myslet svoje. Nemá totiž tvou zkušenost.

„Je to jenom o hlavě, tak si to nastav jinak.“

No… není to jenom o hlavě. Je to jak o hlavně, tak o těle. A když je tělo v poplachu, cítí úzkost, strach, stres, tak žádná pozitivní myšlenka to sama o sobě nespasí. Opakování mantry, afirmace, které sám nevěříš, si nepomůžeš. Jako jo, mantry i afirmace fungují, ale musíš na to jít správně. S důvěrou v proces a s maximálním přijetí sebe sama a reality, kterou si mantruješ / afirmuješ. Tím to dostaneš do svého nervového systému a do těla.

„Tam máš klíče a jeď si kam potřebuješ, jednou to překonat musíš.“

Tohle řekne spíše někdo, kdo je unavený z celé situace. Je to vlastně takový dosti osamělý způsob, jak se s tím poprat. Bez podpory, bez vedení. Ono to možná někdy vyjde. Ale často to skončí tím, že strach se ještě víc prohloubí. Možná se i o to víc projeví fyzicky. Překonávání strachu z řízení, nebo vůbec jakéhokoli strachu není to tom „hodit někoho do vody a říct, ať plave“. Znamená to jít krok za krokem a vědět a důvěřovat, že to zvládneš.

„Stačí pár kondiček v autoškole a půjde to samo.“

Někdy to opravdu stačit může. Ale pokud je za tím hlubší strach, samotné jízdy nestačí. Protože si s sebou do auta bereš pořád ten stejný prožitek. Navíc v autoškole může být úplně jiné auto, než to, které máš k dispozici. Bude se ti jinak řídit. A ano, pokud chceš potrénovat techniku jízdy, upamatovat si některé manévry, pak je to super. Ale ty si ve svém autě musíš vytvořit maximálně podporující prostředí. Ona totiž změna jako taková, nepřijde sama Ve chvíli, kdy se začne pracovat nejen na technice řízení, ale i s tím, co se děje s tebou uvnitř, pak to bude mít úplně jiné grády.

„Tak si nekupuj tak velký auto, když nemáš na to ho uřídit.“

Tohle není rada, ale shazování. Ono totiž to, jaké kdo má auto, neznamená, jaký je kdo řidič. Velikost auta není ten hlavní problém. Problém je ten pocit nejistoty. A ten si můžeš nést v jakémkoli autě, ať už je to konkrétní značka nebo nějaká velikost. Je to prostě stejné. Jistota se neodvíjí od velikosti auta, ale od zkušeností, vnitřní jistoty a řidičského sebevědomí, které si postupně buduješ.

Oni to ti kolem tebe myslí dobře. Možná tě chtějí jen „nakopnout“, abys se svou situací něco dělala.

Ale strach z řízení se nepřekonává tlakem, ale překonává se postupným pochopením, získáváním zkušeností, posilováním sebejistoty a zdravého řidičského sebevědomí, které dohromady dávají smysl.

Nejde o to na sebe ještě víc zatlačit. Jde o to, naučit se v tom být bezpečně.

Když si tohle všechno vezmeš jako jeden celek, tak pochopíš, že okolí radí z logiky. Jenomže ty potřebuješ pracovat ještě s tím, co se děje pod ní… za tím vším.