„Nebojím se řídit, ale bojím se těch ostatních řidičů.“

Tohle slyším od žen pořád dokola.

A víte co? Já se jim vlastně vůbec nedivím. Provoz, jako takový, je v dnešní době poměrně dost ostrý. Mnoho řidičů neustále někam spěchá, nedodržuje rychlosti, jezdí agresivně, i když oni sami to tak třeba úplně nevnímají.

Z praxe můžu říct, že někteří řidiči jsou fakt děsná čuňata. I když jedu s autoškolským autem, jsou někteří řidiči schopni nedát nám přednost zprava, vybrzdit nás, podjet nás při odbočování, nedát nám přednost když odbočují vlevo a my na stejný směr vpravo, nedát nám přednost, když z hlavní odbočujeme vlevo a on jede zprava z vedlejší, neustále se nám lepit na zadek a pomalu čučet, co vozíme v kufru, a to i při rozjezdech do kopce, troubit na nás, ukazovat sprostá gesta, předjíždět nás nebezpečně v zónách, kde jedeme téměř maximální povolenou rychlostí… A takhle bych mohla pokračovat dál a dál… To opravdu někteří zapomněli, že se taky kdysi učili a ostatní řidiči vůči nim byli trpěliví? Nebo se někteří opravdu narodili a v rámci základní výbavy novorozence už měli volant a řidičák..?

Občas by bylo dobré hrábnout si do vlastního svědomí, jakým způsobem řídím… jak se na silnici chovám.. proč? No protože řízení je obrazem toho, jakým způsobem si řídím svůj život. Možná ne tak úplně doslovně, ale různé nuance tam prostě jsou.

Řízení auta není sranda. Po letech za volantem se to tak zdát může, protože hromada toho, co se nováček učí, si za svou praxi řidič zautomatizuje a už tolik nad nimi nepřemýšlí, vědomě si nevšímá. A řízení není ani důvodem k poměřování pindíků. A už vůbec to není důvodem k tomu, nerespektovat nové budoucí řidiče ve výcviku nebo jiné účastníky silničního provozu.

Ženy, které mě žádají o pomoc, jak konzultační, koučovací či terapeutickou nebo i tu praktickou, umí řídit. Tyhle ženy opravdu umí řídit. Dokonce jsou některé přesvědčené, že jedině auto s automatem jim pomůže zbavit se strachu a stresu. Ale je to jen náplast. Když za mnou přijde žena, která má strach z řízení auta s manuální převodovkou, za chvíli velmi často zjistí, že fakt není čeho se bát. I když „manuál“ řídila naposledy před mnoha lety nebo naposledy v autoškole.

Tyhle ženy jsou jen nedůvěřivé vůči svým schopnostem a nevěří ostatním řidičům, když vidí to, co vidí. A ono to dává smysl. Opravdu jsou někteří řidiči agresivní, jezdí rychle, nedávají pozor, nedávají přednost, chovají se nečitelně, nepoužívají blinkry.. Mnoho žen si nedokáže představit, jak by měly reagovat v situaci, kdy jiný řidič udělá něco nepředvídatelného, něco prostě „blbého“.

A běhají jim v hlavě scénáře:

„Co když mi někdo vyjede do protisměru? Zvládnu to, stihne se vrátit?“

„Co když někdo přede mnou začne fakt natvrdo prudce brzdit a já to neubrzdím?“

„Nebo co když se stane něco, co neznám, zvládnu to vyřešit?“

A mozek v hlavě přepne a dá tělu informaci, že silnice jsou nebezpečné a je lepší se tomu vyhnout, než tomu čelit a zvládnout to.

Realita silnice je ale celkem jasná. Vždy bude na silnici někdo, kdo se učí – autoškola, nováček po autoškole, ale pak tu budou i hodně starší řidiči, který vyrazí do víru silničního provozu o víkendu, závodníci, normální řidiči, kteří respektují rychlosti a zákony, cyklisté, koloběžkáři, chodci, skokani dobíhající MHD, motorkáři… a každý z nich má plné právo v dopravě fungovat. Ovšem to, jak funguje a za volantem či řídítky přemýšlí, už je pouze na jejich zodpovědnosti a celkovém přístupu vůči řízení. Ti ostatní… ti to mají zase trošku jinak Chodci by se mohli lépe dívat, více vnímat i nás řidiče, že prostě to auto nedokážeme zastavit na fleku atp…

Celkově, co my, řidiči, můžeme změnit je to, jak sami reagujeme a jak celkově přistupujeme k řízení, provozu a dodržování pravidel. Radary jsou sice báječné, ale neřeší nebezpečí, které si vytváříme na silnici sami… je to takový zvláštní silniční ekosystém.

Nicméně jistota za volantem nevzniká tehdy, kdy budeme věřit ostatním.

Ale vzniká ve chvíli, kdy začneme maximálně věřit sami sobě, vlastním úsudkům a tomu, že můžeme a dokážeme zvládnout i situace, které nejsou dokonalé. To je to umění defenzivní jízdy včetně toho, dokázat „přemýšlet“ za ostatní a předvídat, co se bude dít. Tomu přizpůsobovat svou jízdu a dodržovat bezpečnou vzdálenost. Klidně větší, než je běžné. Vždy je našim záměrem, přijet do cíle v pořádku a celí.

Je ale potřeba taky zmínit jednu nepříjemnou pravdu. Čím déle něřídíme, tím víc podporujeme pocit a myšlenky, že to nezvládneme. A čím více se v nás ten pocit usazuje, tím víc máme tendenci se řízení vyhýbat a tím víc v nás roste takový strach. Není to žádná slabost nebo selhání… to je prostě proces…

Není potřeba čekat na moment, kdy budou silnice bezpečnější. Protože to se nestane. Netřeba čekat, až strach sám odejde. Tohle taky nefunguje. Protože samo se ještě nikdy nic nestalo. Je potřeba začít tam, kde se nacházíme. Pomalu, krok po kroku, ale s respektem, motivací a vírou, že kroky, které chci udělat, zvládnu.

A nakonec… nikdo na to nemusí být sám. Podpora je maximálně důležitá. Stačí si o ni říct.

Možná se v tom někdo pozná. A možná už dlouho v sobě řeší, že by bylo fajn s tím něco udělat… ale to odkládání…. Čím déle čekáme, tím je to těžší.

Ale nic není ztracené.