Možná se nebojíš řízení, ale toho, co se spustí za reakce uvnitř

Valná většina mých klientek, které mají řidičák a z nějakého důvodu neřídí, technicky vzato řídit umí. Opravdu. I když si některé z nich myslí, že ne, nebo že jim to za žádných okolností nepůjde, tak fakt umí. Jenom si něco třeba nepamatují, ale když se mnou projdou svou cestu a připraví se už z hloubky na usednutí za volant, pak je to úplně jiné, než si samy představovaly.

Proč? Protože jsou fakt připravené, makaly na sobě než si šly sednout za volant. Možná to některé trvalo trošku déle, ale zvládly to. Občas se stane, že mé metody nezafungují. A je to v pořádku. Není to pro každého. Pokud někdo čeká instantní řešení, nedostane ho. Alespoň ne ode mě. Překonání strachu z řízení není čínská polívka z pytlíku. A stejně tak, ani online kurz sám o sobě nikoho nespasí a neosvítí. Funguje ve chvíli, kdy na sobě člověk opravdu pracuje. Když se do toho opře a když nabyté znalosti propojí s praxí. Někdy právě proto dává smysl jít více do hloubky třeba formou konzultace.

Sem tam se ale objeví ještě něco jiného: „Já nevím, co se to se mnou děje…“ Najednou je něco jinak. Něco se děje, co není známé. Žena sedí za volantem, auto stojí u baráku a ještě ani nevyjela a už je něco špatně. Bušení srdce, polil jí pot, dlaně jsou pomalu už mokré a dech je tak rychlý, že skoro lapá po dechu. A v hlavě začne běžet spousta vět jako: „Tohle není normální, proč se takhle cítím? Co když to nezvládnu?“ a spousty jiných dalších vět.

A tohle vlastně není zas tak výjimečné. Je to něco, co řeším se ženami opravdu často. V poslední době o něco více. Nebo si mě prostě nachází ženy, které tohle řeší. Takže moje aktuální bublinka. A často to takhle mají ženy, které řízení vědomě dlouhodobě odkládaly, i když věděly, že by bylo dobré se obnově této dovednosti věnovat. A to pak v telefonu slyším, jak se omlouvají, ne mně, ale sobě… až bude víc, času, až bude lepší počasí, až budou lepší podmínky, až mi někdo pohlídá děti, až se na to budu cítit, až se budu míň bát… až až až…. A pak přijde ten moment, kdy se kousnou a řeknou si, že přece to musí zvládnout. Sednou si za volant a ten zázrak mnohdy nepřijde… tělo začne reagovat úplně jinak, než čekaly. Ano, jistě, někomu to může pomoct tzv. „prostě sednout a vyjet“. Ale někdo se zasekne a prostě to nejde.

Tady je potřeba říct jednu důležitou věc. Ano, děje se to. Není to úplně normální reakce. Ale není to špatně a určitě to není ani náhoda, že se to takhle děje. V naší hlavě máme takový malý alarm, který hlídá naše bezpečí. Vyhodnocuje na základě zkušeností, zda to, co děláme nebo máme v plánu dělat je bezpečné či nikoli. A když vyhodnotí, že to není tak úplně ono, tak spustí poplach. Ano, mluvím o amygdale. Takové malé mandličce, která dává tělu signál, co je nebo není bezpečné. A amygdale je totálně jedno, zda jde nebo nejde o reálné ohrožení nebo o něco, co jsme dlouho odkládali, moc dobře to neznáme a máme z toho respekt a taky tak trošku strach.

A pak v těle nastanou reakce… Tělo se začne celkem rychle připravovat na 3U… útok, útěk nebo ustrnutí.

Ve své praxi jsem už měla opravdu mnoho žen a teď se podělím o jednu zkušenost, která možná bude znít skoro extrémně. Ale občas se to opravdu děje. Měla jsem slečnu / mladou paní, která ve chvíli, kdy proti ní jelo auto ve vedlejším pruhu, tak okamžitě zavřela oči a pustila volant. A to nejela moc rychle. Stačilo, že jsme projížděly malou obcí. A ono se to prostě stalo… sama to nedokázala vysvětlit… nestalo se to proto, že by byla nezodpovědná nebo snad hloupá nebo na řízení prostě neměla… ale její tělo v tu chvíli reagovalo na to, co vyhodnotila amygdala jako ohrožení a snažila se na základě tady tohoto vjemu zmizet ze situace pryč.

A přesně tady v tomto momentu by si každý řekl, že tohle je fakt hodně špatně a někdo takový za volantem nemá co dělat. Ale tohle není o tom, že na to ta žena nemá, kdyby neměla, tak nemá papíry. Tohle je jen reakce dlouhodobě posilovaná odkládáním a neřízením. A ono se to neděje jenom za volantem. Tohle se může dít úplně v jakékoli situaci.

Prostě a jednoduše. Čím déle něco odkládáme, tím víc z toho naše hlava dělá něco nepřekonatelného. Určitě to znáte taky… odkládáme všichni nějaké nepříjemnosti, které ale víme, že když je řešit nebudeme, tak přerostou a ono se to prostě jednou totálně podělá, nebo nás to semele nebo něco praskne… Protože pak ten náš mozeček začne vymýšlet, že je to pro nás nebezpečné mnohem víc, než tomu čelit. No a tak se té nepříjemnosti vyhýbáme a ten náš vnitřní alarm získává neustále potvrzení, že tohle je fakt nebezpečné a bude nás od toho odrazovat právě těmito reakcemi. A pak, když to takhle budeme potvrzovat, tak až přijdeme do podobné situace, tak už to zase jede…

Tohle je kruh, ve kterém se točí obrovské množství žen. A často to ani neví nebo si to vůbec neuvědomují. Jen ví, že se necítí dobře, že tam je nějaký strach, který často ani neumí pojmenovat a že jejich tělo reaguje jaksi divně. A ono tohle není o slabosti. Tělo se chová tak, aby tu ženu chránilo. Jenom si vybralo způsob, který jí pak komplikuje všechny snahy to zvládnout. Nehledě na to, že konkrétně neřízení v dnešní době dokáže dost zkomplikovat život.

A zase jdu na to… další nepříjemná zmínka… tohle samo od sebe neodezní. Nezmizí… ne časem, čekáním a odkládáním… ne tím, že se řízení bude taková žena vyhýbat. Naopak. Tím jen utvrzuje amygdalu a své podvědomí, že takhle je to správně.

To, co pomáhá, není tlak. Není to „prostě sedni do auta a jeď“. Je to postupné, bezpečné seznamování se s tím, čeho se bojíme. Krůček po kroku. S respektem k tomu, co se uvnitř děje. Ale zároveň bez toho, aby bylo potřeba z toho utíkat. To tělo se potřebuje naučit novou zkušenost. Nervový systém si musí pomalu vytvářet nové dráhy, které přerostou ty staré. A jakmile se tělo i mozek naučí novou zkušenost, že jsi v bezpečí a zvládneš, to, tak v tu chvíli, kdy „jde do tuhého“, neutečeš, ale budeš se pomalu hýbat.

Možná se v tom některá žena pozná. Možná něco podobného zažila. A možná je tu nějaká žena, která už uvěřila, že na to nemá, a tak řízení raději dál odkládá… A řeknu jen jedno. Tohle nemusí být konečná stanice. Jen to chce jiný přístup. Jiný přístup k sobě a správnou podporu zvenčí.

Již mnoho let provázím ženy k bezpečnému návratu k řízení. Vytvořila jsem podpůrné materiály, které ženy provází už ve chvíli, kdy se na řízení připravují. A pro ty, které se chtějí dále posunout jsou tu i intenzivní víkendové rozjezdy, kdy spolu za volantem strávíme nemálo hodin a najezdíme stovky kilometrů. A to vše krok za krokem, bez tlaku, s velkou dávkou empatie, trpělivosti a podpory.

Ve chvíli, kdy uvěříš a pochopíš, co se opravdu děje, přestane to být tak děsivé a začne to být řešitelné.

S úctou k tomu, co se děje v hlavě, v hlubokém nitru i v těle… a k odvaze, která tohle všechno otevírá.