„Proč je ta autoškola tak těžká?“

Mám tu zase jedno z mých zamyšlení, a to nad dnešní dobou, odpovědností a nějakou zvláštní představou, že by všechno mělo být ideálně jednoduché.

Poslední dobou na mě hlavně na TikToku čím dál častěji vyskakují videa mladých lidí, kteří zoufale mluví o tom, jak je autoškola strašně těžká, jak je to psychicky náročné, jak by se na to kolikrát raději vykašlali a že třeba ani ten řidičák vlastně nepotřebují. 

Nedávno jsem narazila na video jedné mladé slečny, která hned v úvodu pronesla něco ve smyslu: „Může mi někdo říct, proč je ta autoškola tak těžká? Se na to asi vykašlu a budu raději jezdit všude eMHáDéčkem.“

A ve mně to vyvolalo takovou zvláštní směs emocí… a to není jenom tohle video, to je spousta videí, kde se někdo ptá na závěrečné zkoušky, jak se učit na testy, jak to nebo tamto… A videa o tom, jak mají někteří strach z autoškoly nebo vůbec si dělat řidičák? A ty komentáře tam? To jako fakt…? Nejvíc čtu komenty typu: „Když se bojíš, tak se na to rovnou vykašli a do auta nelez.“ To to nemá jako ani zkoušet? Takže když se dítě učí chodit a padá na zadek, taky máme dítěti vštípit, že když mu to nejde, má se na to vykašlat? Nebo když mám maturitu, zkoušky na výšce, bojím se, jestli to zvládnu, tak je tu taky rada, ať se na to vykašlu a zůstanu bez vysvědčení nebo bez diplomu? Haló? Jako fakt? A ty mé emoce, to není o tom, že bych nechápala třeba strach. Zrovna ten chápu velmi dobře… denně pracuji s lidmi, kteří mají strach z řízení, bojí se provozu, bojí se udělat chybu, bojí se selhání. Vidím jejich nervozitu, vnitřní tlak i to, jak moc sami sebe někdy podceňují. Strach je při učení se něčeho nového normální. Nejistota je taky normální. A ano, autoškola umí být psychicky poměrně dost náročná. Samozřejmě nemusí být pro každého.

Vedle toho všeho mám někdy pocit, že se ze společnosti pomalu vytrácí pochopení jedné důležité věci. A to je, že prostě některé věci mají být náročné. Ne proto, aby to ty lidi odrazovalo, ale jako určité síto, protože ne všechno je pro všechny. Nemůže být každý lékař. Nemůže být každý právník… nemůže být každý raketový inženýr… Prostě i v běžném životě není všechno pohodlné, rychlé a bez tlaku. A právě i ten tlak, disciplína, opakování a zodpovědnost člověka formují nejen pro dovednost řízení, ale i pro jiné životní oblasti. 

Řízení auta není žádná videohra, ani hra v realitě. Není to o tom, mít estetické video na socky, ani módní doplněk dospělosti nebo ukázka toho, že jsem víc než někdo jiný. Řízení je obrovská zodpovědnost. Ve chvíli, kdy člověk dostane řidičák na auto, sedí sám v autě, které i klidně dvě tuny (když nepočítám nějakýho tranzita nebo dodávečku a ještě s nákladem)…. a tam sedí a hýbe se s tím svým kolosem, pod zadkem taková váha a s tímhle svým strojem vyráží mezi ostatní lidi, ostatní řidiče a musí být schopný naprosto samostatně přemýšlet, reagovat, rozhodovat se a nést následky svých rozhodnutí. A upřímně jsem opravdu moc ráda, že existují zkoušky, které mají nějakou úroveň, a že někdo hodnotí připravenost budoucích řidičů. Protože nejde o to, to nějak dát. Jde o celkovou naši bezpečnost.

Možná to ode mně zní trošku tvrdě, ale někdy mám pocit, že část lidí dnes očekává, že řidičák dostanou automaticky. Ideálně bez většího úsilí. No a ono to u reklam některých autoškol tak i vypadá… titulky typu: „Kupte si řidičák!“ nebo: „Darujte řidičák k narozeninám / pod stromeček.“ Nebo v rozhovorech otázka: „U koho děláš řidičák?“ Nééé, takhle nééé… autoškola poskytuje výcvik, nekupujete si řidičák. V autoškole neděláte řidičák, ale připravujete se na jeho získání. Řidičák vám dá až úřad, pokud zvládnete zkoušku se zkušebním komisařem. Na střední taky přece taky víte, že maturita je vrcholem studia a nemusíte ji získat… 

Prostě řízení auta bez pořádného tréninku a bez toho, abychom občas museli překonat nějaké své stíny, své strachy, nejde. Tohle je dovednost, která se musí opravdu aktivně kultivovat. Nefunguje to jako v Matrixu, kde Trinity potřebovala umět řídit vrtulník a tak jí to „nahráli do systému“. Mozek si potřebuje vytvářet návyky. Ideálně ty zdravé. Tělo si potřebuje zautomatizovat reakce. Celkově se člověk musí naučit zvládat své emoce, stres, vnímat provoz, pracovat i s chybami a rozhodovat se pod tlakem.

Nejspíš právě proto všechno mě nepříjemně překvapuje to množství videí, která od mladých o autoškolách, výcviku, zkouškách a řízení vídám. Videí lidí, kteří mají termín zkoušek třeba až za měsíc a veřejně si stěžují na to, že jim učitel doporučil přikoupit si jízdy a jim se to nechce platit, protože to prostě nepotřebují a je to drahé… A já si u toho pokaždé říkám.. co vlastně čekají? Že jedna jízda před zkouškou zachrání měsíc neřízení? Že učitel mávne kouzelnou šaltrpákou a během hodiny do člověka nahraje naprostou jisotu, zkušenosti a pohotovost? Takhle to fakt nefunguje…. jde o trénink těla, mozku a celkové dovednosti. A to něco stojí. Energii, úsilí, čas, ale i peníze. Je to doprčic investice do celého života…

Řízení je dovednost a každá dovednost potřebuje prostě opakování, praxi, čas, energii. Když člověk měsíc neřídí, hlavně nováček, nejistota se často vrátí. Reakce nejsou tak pohotové, stres narůstá a hlava začíná znovu panikařit. Tohle není selhání. To je realita fungování mozku a lidské psychiky.

Zároveň si tak trochu myslím, že dnešní doba vytvořila jakousi zvláštní iluzi o tom, že všechno má být rychlé, snadné a hlavně komfortní. Jenže takový ani běžný život není. A provoz už vůbec ne. Je to nelítostná džungle a bude to jenom horší. Tam nejde jen o naše pohodlí nebo ego. Tam jde někdy doslova o vteřiny, rozhodnutí a taky lidské životy. Prostě ta zodpovědnost, usednout na místo řidiče, je velká. A kdo si to nedokáže pořádně uvědomit, tak prostě… no… je to blbý, co si budem…

Jako učitelka, koučka a mentorka odmítám podporovat představu, že kvalitní příprava je zbytečný opruz a že minimum úsilí by mělo automaticky vést k maximálním výsledkům. A to hlavně u řízení. Každý dobrý učitel může člověka vést, podporovat, vysvětlovat a připravovat. Ale ani jeden učitel to za svého žáka neodřídí. Nebude za něj dělat zkoušku. Ty zkušenosti musí každý získat sám. Auto, jak víme, má pouze jeden volant, jedny pedály, jednu řadičku. V autě je místo pouze pro jednoho řidiče. A v jeho rukou, při jeho zodpovědnosti je zbytek posádky a je na něm, jak zvládá a zvládne provoz a celkovou jízdu.

Některé situace nejde obejít. Cesta vede přes trénink. Přes chyby. Přes neustálé opakování. Přes chvíle, kdy si člověk třeba nevěří, je na pochybách, ale přesto jde dál a pokračuje za svým cílem krok po kroku.

Díky tomu všemu nevznikají jen řidiči „uživatelé“. Vznikají řidiči se zodpovědností, samostatností, schopností se rozhodovat a ustát si spoustu situací nejen v provozu, ale i v životě bez toho, aniž by je musel někdo jiný neustále zachraňovat.