Strach z řízení u čerstvých řidičů

Co se děje u nového čerstvého řidiče, když vedle něj najednou nikdo nesedí? Nikdo ho nepodporuje? Nikdo mu najednou nemůže pomoci? Nemá to tak každý, ale toto téma se line prostorem a hromada lidí se na to chce zeptat, ale bojí se, aby náhodou nevypadali neschopně… stydí se, že nejsou skvělí.

Ještě se nestalo, aby z autoškoly vyšel opravdu dokonalý a skvělý řidič. Teď to možná trošku vypadá, že kopu do vlastních řad, ale za těch pár hodin jízd není možné, aby byl čerstvý řidič na stejné úrovni jako někdo, kdo aktivně řídí třeba dvacet let a má zkušenosti. Ono to není mnohdy o najetých kilometrech, ale o tom, do jakých situací se řidič dostane, jak je řeší a nakonec, jak je vyřeší. Navíc v autoškole není možné poznat všechny možné peripetie, se kterými se řidiči setkávají. Některé mohou být podobné, ale přesto budou jiné. 

Dnes je už skvělé to, že na svůj řidičák nemusíš čekat dlouhé týdny, jako tomu bylo ještě nedávno. Jakmile máš ve své kartě řidiče vše potvrzeno, můžeš řídit téměř okamžitě po úspěšně absolvovaných zkouškách. A to je rozhodně skvělé.

Nicméně… řidičák máš… zkoušky jsi udělal/a. Okolí ti gratuluje a sdílí tvou radost z toho, že teď už můžeš samostatně řídit. A ony přicházejí takové ty klasické otázky: „Tak co, kam pojedeš jako první? Už se těšíš, že už konečně budeš moct jezdit sama?“

A pak přijde ten moment. Sedíš v autě sama, startuješ auto, máš ruku na volantu a chystáš se zařadit jedničku na rozjezd… a najednou zjistíš jednu zvláštní věc… vedle tebe teď nikdo nesedí.

Nikdo ti neřekne: „Cítíš se dobře? Máš vše nastavené? Můžeme vyjet? Tady si trošku uber, tady dávej pozor, nespěchej….. buď v klidu, v klidu se rozjížděj ať nepřetáhneš záběr spojky…“

A právě v tuto chvíli mnoho čerstvých řidičů poprvé zažije skutečný strach z řízení.

Ne během autoškoly a výcviku… ale až po ní… během prvních samostatných jízd.

ŘIDIČÁK NEVYTVÁŘÍ AUTOMATICKY POCIT JISTOTY

Tohle je jedna z velmi důležitých informací, které si musíme říct. Řidičák je jen potvrzení toho, že jste v provozu bezpeční, že jste prokázali znalosti provozu a svou samostatnost při rozhodování. A řízení je hodně o rozhodování. O samostatných rozhodování. Protože řidič je v autě jen jeden, který má v rukou veškerou zodpovědnost za to, jak bude cesta probíhat a jaká jízda bude.

Spoustě čerstvých řidičů v hlavě běhají otázky: „Už mám zkoušky za sebou, tak proč mám pořád strach? Asi jsem neschopná… ostatní to zvládají naprosto normálně, tak proč ne já?“

Moc se o tom nemluví… a myslím si, že nikdo v autoškolách své studenty nepřipravuje na to, že první samostatná jízda je absolutně o něčem jiném, než výcvik v autoškole. Je to úplně nová, psychicky náročná situace.

Vý výcviku vedle tebe někdo sedí, někdo tě vede, někdo tě upozorňuje, podporuje, víš, že v případě nouze může zasáhnout a pomoci ti a nakonec, podporuje tě i psychicky. Jenomže při první samostatné jízdě je najednou všechno jinak. Všechno tohle, na co jsi měla svého parťáka vedle sebe, je jen na tobě.

A tvůj mozek to velmi dobře ví. 

A proto u spousty lidí po získání řidičáku zaplaví euforie a pak hned tlak… u někoho občas i stud. Protože okolí očekává tu obrovskou radost z tvých prvních jízd a dávají ti otázky: „Tak co? Už jezdíš? Kde všude už jsi byla? Jak se ti řídilo?“ Ale uvnitř si říkáš, že takhle to možná nechceš a nechceš v tom autě být sama. Zároveň jsou lidé, se kterými v tom autě sedět nechceš… A to může být po psychické stránce velmi náročné.

NEJDE O SLABOST, ALE JDE O NERVOVÝ SYSTÉM.

Když čerstvý řidič sedí za volantem ve stresu, tělo nepřemýšlí tak, že všechno bude v pohodě a že to s ledovým klidem zvládneš. Začne vyhodnocovat možné hrozby: „Co když mi to chcípne? Co když zablokuju křižovatku? Co když na mě bude někdo troubit? Co když udělám nějakou chybu, něco přehlédnu? Co když někoho ohrozím?“ A podobné… a čím větší zodpovědnost člověk cítí, tím silněji to může prožívat.

Právě toto nejčastěji řeší ženy. Ne proto, že by byly horší řidičky, to opravdu ne, to si jen společnost takhle blbě nastavila. Ale je to proto, že bývají více vnímavé, více analyzují, více předvídají a více přemýšlí o následcích. A pokud mají děti, bývá tam často ještě silnější vnitřní nastavení: „Musím to všechno uhlídat a zvládnout“.

Jenže problém pak je v tom, že přetížený nervový systém začne fungovat jinak.. Tělo začne tuhnout, hlava zmatkovat, snižuje se pozornost, přestává přirozeně dýchat a někdy úplně „vypadne“ vše, co umí a zná. A pak přichází ty situace, které mnoho čerstvých řidičů velmi dobře zná… chcípnutí na semaforu, zmatek na kruháči panika při parkování, připojovací pruh je najednou něco, co je děsný, dálnice je noční můra nebo pocit, že všichni ostatní řidiči jsou prostě lepší.

TLAK OSTATNÍCH ŘIDIČŮ DOKÁŽE ČLOVĚKA ROZHODIT VÍCE, NEŽ SI OSTATNÍ MYSLÍ

Řidič, co se lepí na prdel tvého auta… troubení… netrpělivá gestikulace… pocit, že překážíte… A nervózní nováček začne mít pocit, že najednou musí být rychlejší, vše musí zvládnout hned a perfektně. Jenže právě tehdy začne dělat chyby.

Důležité je pochopit, že úkolem řidiče není uspokojit jiné nervózní řidiče za sebou, ale zásadním úkolem je řídit bezpečně a defenzivně.

A tohle jsou dvě odlišné věci. Ano, provoz někdy vytváří tlak a ano, někteří řidiči jsou netrpěliví. Ale jejich nervozita není měřítkem tvých schopností.

Mimochodem, každému zkušenému řidiči se občas stane, že mu chcípne auto, že přejede odbočku, že něco přehlédne, že špatně zaparkuje nebo udělá nějakou chybu. Rozdíl je jen v tom, že zkušený řidič z toho už nedělá katastrofu.

CO POMÁHÁ PŘI PRVNÍCH SAMOSTATNÝCH JÍZDÁCH?

1. Nesnažte se „otrkat“ v největším chaosu. Nervový systém se totiž neučí dobře v přetížení. Začni krátkými trasami ve známém prostředí mimo dopravní špičku a tam, kde se budeš cítit aspoň bezpečněji.
   
   Není to zbabělost. Je to chytré budování zkušeností. Mozek potřebuje opakovaně zažívat úspěch, aby se naučil zvládnout vše dobře. Amygdala potřebuje vědět, že její alarm nemusí spustit hned, jakmile je něco trošku nestandardní. Amygdala se potřebuje naučit, že řízení je v pořádku a není nebezpečné a není to o tom, že „jsi to přežila“, ale o tom, že „jsi to zvládla“.
   
2. Když nevíš, zpomal. Ne zbrkle, ne panicky, ale zpomal. Spousta nehod i zmatků vzniká právě z tlaku, že něco musíš rychle zvládnout. Máš právo na to, dát si čas, nadechnout se, podívat se znovu, počkat si na bezpečný prostor. Zpomalení často není známka nejistoty, ale naopak je to známa snahy situaci zvládnout bezpečně. Navíc když následuješ zákon, tak jízdu přizpůsobuješ svým schopnostem a jakmile máš více zkušeností, zase přizpůsobuješ jízdu těmto schopnostem, které jsou bohatější, než na začátku.
   
3. Mozek následuje stav těla. Když sedíš za volantem v křeči, se zatajeným dechem, mozek dostává zprávu, že něco je špatně a amygdala se pomalu chystá zvonit na poplach. No a pak přijde ta reakce. Proto někdy pomůže více než pozitivní myšlení, úplně obyčejná regulace těla. Stačí povolit ramena, opřít záda do sedačky, opravdu se pohodlně uvelebit, správně si nastavit sedadlo, volant, pohled do zrcátek, a dát si třeba i nějaké dechové cvičení. Tím nervový systém uklidníš a říkáš mu, že se může uklidnit.
   
4. Nedívej se jen těsně před kapotu. Tohle je velmi časté u začátečníků. Snaží se koukat dopředu, ale ne dostatečně před sebe a do široka. Když je člověk ve stresu, zúží pozornost, začne koukat jen těsně před auto a mozek přejde do tunelového vidění, což není pro bezpečnost dobře. A s tím zase ten stres roste. Pomáhá zvednout pohled do dálky, více vnímat prostor kolem sebe, takže koukat do široka, rozšířit si periferní vidění. Tělo pak dostane signál, že je dostatek prostoru na manévrování.
   
5. První samostatné jízdy nejsou testem dokonalosti. A je důležité, abys to věděla. Nemusíš jezdit perfektně. Nemusíš být hned mistr světa amoleta. Nemusíš být hned sebejistým řidičem a nemusíš zvládat všechno bez chyby. Dokonce nemusíš ani zaparkovat hned na první pokus. (Ale tohle už víš, protože spolu trénujeme všechny možné opravy.) První samostatné jízdy mají jediný skutečný úkol. Získávat a sbírat vlastní nové zkušenosti. Zkušenosti, že zvládneš vyjet, projet trasu, reagovat, vrátit se v pořádku domů a pak znovu sednout za volant.

Takhle vzniká jistota. Ne přes noc nebo přes tlak a silnou vůli či manifestaci a pozitivním myšlením. Ale postupným opakováním zkušeností, kterým mozek učíš. Ano, pozitivní myšlení nebo manifestace fungují, ale nesmí to být pod tlakem nebo s vidinou toho, že je to nějaká záchrana nebo zázrak, co pomůže hned.

Sebevědomý řidič není člověk, který nikdy necítí strach. Sebevědomý řidič je člověk, jehož nervový systém postupně zjišťuje, že tohle všechno zvládne. Ne dokonale. Ale hlavně bezpečně.

A pokud teď po získání řidičáku cítíš nejistotu, sevřený žaludek nebo obavy z prvních samostatných jízd, neznamená to, že za volant nepatříš. Znamená to, že potřebuješ sbírat zkušenosti a stojíš přesně tam, kde stáli na počátku své řidičské praxe všichni řidiči. Jen mnoho z nich na to zapomnělo úplně stejně, jako na výcvik. Proto se o tom moc nemluví.