Řídíte auto vědomě vy, nebo vaše stará přesvědčení?

Za ta léta, co sedím vedle lidí v autě, jsem si všimla jedné velmi zajímavé věci. Mnoho lidí, kteří přicházejí do autoškoly na výcvik nebo na kondiční jízdy si v určitou chvíli myslí, že když jim to tak úplně nejde, že ten problém je hlavně v technice řízení. Z toho pak mohou vznikat dojmy, že jedině automat je zachrání… ale tohle není pravda, protože je úplně jedno, jestli řídím auto s manuálem nebo s automatem, principy provozu, pozornosti a manévry jsou stejné.

Často si myslí, že neumí parkovat, že se bojí kruhových objezdů, že nezvládají hustý provoz, že nejsou dost rychlí s rozjezdem na křižovatce, že si nejsou jistí v jízdě z pruhu do pruhu, s nájezdem na dálnici nebo vůbec, že nemají talent.

Jenže čím víc s lidmi za volantem pracuji, s různými věkovými kategoriemi, s různými příběhy, tím častěji vidím, že skutečný problém bývá někde jinde. 

V určitou chvíli si za volant totiž nesedá jen řidič. Poměrně často si s námi za volant sedají i všechny zkušenosti, které jsme si během života nastřádali. Všechny pochybovačné věty, které jsme o sobě slyšeli. Všechny závěry, které jsme si o sobě vytvořili. Všechny zaručené rady, jak žít, jak se chovat, jak nějaké situace zvládat. Všechny obavy, které jsme si odnesli z prostředí, kde jsme vyrůstali.

Neříkám, že za jakýkoli strach či obavu spojovanou s řízením auta může nějaká zkušenost nebo situace, která se stala v dětství. Neříkám, že za každou nejistotou stojí rodiče, prostředí školy nebo třeba šikana. Život je mnohonásobně složitější než jednoduché rovnice typu – tohle se stalo, a proto mám dnes problém s tím a s tím za volantem. Ne, tak to fakt není.

Jen si myslím, že stojí za zamyšlení, jak moc může naše minulost, naše minulé zkušenosti, ovlivňovat to, jak se dnes cítíme za volantem. A je jedno, zda se teprve někdo učí nebo si jde řízení osvěžit na kondičky.

Potkávám lidi, kteří jsou vysoce inteligentní, schopní a v mnoha ohledech úspěšní, že někteří by mohli závidět. Přesto se za volantem bojí udělat sebemenší chybičku. Ne proto, že by nebyli schopní zvládnout techniku jízdy, řazení, pravidla… ale protože kdesi hluboko v sobě nosí jakési přesvědčení, že chyba je něco, za co se trestá. Něco, co je špatně. Bohužel ano, některé chyby jsou nebezpečné, některé mohou být fatální, ale cílem je takovým chybám předcházet a myslím si, že se to většinou daří, protože vědomě nikdo nechce bourat nebo dělat záměrně takové chyby, které by ohrozili ať už samotného řidiče nebo někoho jiného.

Možná tito lidé vyrůstali v prostředí, kde se chyby netolerovaly. Možná byli často kritizovaní. Možná zažili učitele, který je ponižoval nebo shazoval před třídou. Možná se jim spolužáci posmívali. Možná dlouhé roky slýchali, že nejsou dost šikovaní, dost chytří nebo dost schopní.

A tak se naučili jednu, pro ně důležitou věc. Chyba znamená problém. Jenomže řízení auta je činnost, při které se člověk učí nejen teoreticky, ale v praxi právě prostřednictvím chyb. Nikdo se totiž nenarodil jako hotový řidič. I když někteří tento dojem mohou vytvářet, není to tak. Nikdo se neuměl napoprvé správně rozjet, správně odhadnou vzdálenost od aut, od obrubníku. Nikdo neuměl dokonale parkovat. Nikdo nedokázal od první jízdy předvídat všechny situace, které se v provozu dokážou ukázat.

Řízení je proces učení. Stejně jako když se někdo učí číst, psát nebo počítat nebo cizí jazyk. Jenže pokud člověk vnímá chybu jako důkaz vlastní neschopnosti, každá nepovedená situace se pro něj stává mnohem větší událostí, než ve skutečnosti je.

Někdo jiný řekne: „Fajn, nepovedlo se mi to, tak to příště zkusím líp nebo jinak.“ Ale člověk, který si celý život nese pocit, že nesmí selhat, si sám pro sebe řekne: „Tak to vidíš, já to věděl, nemám na to.“ A rozdíl mezi těmito dvěma reakcemi bývá obrovský. 

Stejně často vidím strach z hodnocení. Ne strach z provozu samotného, i když občas jo, ale spíše strach z ostatních řidičů. To pak běhají podobné otázky jako: „Co si o mně budou myslet? Nebudu ostatní zdržovat? Nejsem moc pomalá? Nebudu vypadat neschopně?“

Občas mám pocit, že někteří lidé nevěnují větší pozornost provozu na silnici, ale představě, co si o nich pomyslí ostatní řidiči. A opět se nabízí otázka, kde se tento způsob přemýšlení vzal…?

Kolik let jsme byli hodnoceni známkami? Kolik let jsme poslouchali názory autorit? Kolikrát jsme měli pocit, že naše hodnota závisí na výkonu?

Pak totiž není překvapením, že si někteří lidé přenesou podobný způsob uvažování i za volant.

Najednou není řízení jen o řízení. Každé zaváhání je důkaz neschopnosti. Každé chcípnutí motoru je osobní selhání. Každé zatroubení jiného řidiče je potvrzení, že nejsem dost dobrý. 

A tady často vzniká obrovský tlak, který s řízením samotným nemá mnoho společného. Za volantem se totiž velmi často a rychle ukáže náš vztah k sobě samým.

Ukáže se, jak moc nesnášíme nejistotu, jak reagujeme na chybu, jak pracujeme s kritikou, jak moc si dokážeme důvěřovat. Jak moc potřebujeme mít vše pod kontrolou. Jak moc lpíme na dokonalosti. A někdy zjistíme, že největší překážkou není provoz kolem nás, ale příběh, který si o sobě vyprávíme.

A možná jsem právě proto opatrnější, když mi někdo řekne, že si myslí, že neumí řídit. A já po pár minutách vidím člověka, který řídit umí mnohem lépe, než si sám myslí. Vidím člověka, který má schopnosti, ale nevěří jim. Vidím človíčka, který hledá jistotu tam, kde se potřebuje učit důvěře…. vidím človíčka, který si nese staré závěry o sobě samém a považuje se za nezměnitelnou realitu.

Bohužel, ne vždy je možné toto během výcviku změnit. Autoškola, auto, není terapeutovna. Úkolem učitele není během několika hodin přepsat příběh, který se vytvářel dlouhá léta. My učitelé můžeme podpořit, můžeme povzbudit, můžeme vysvětlovat do aleluja, můžeme ukázat cestu a můžeme poskytnou bezpečný prostor k učení.

Jenomže některé věci si každý musí zpracovat sám. 

Přesto věřím, že už samotné uvědomění může být důležitým prvním krokem. Ten problém nemusí být o tom, že je někdo špatný řidič nebo že má problém projet kruháč, najet na dálnici nebo zaparkovat na první dobrou.

Možná totiž nastal čas položit si jednu nepříjemnou, ale přesto důležitou otázku: „Když sedím za volantem a pochybuji o sobě, je to opravdu o mně? Je to opravdu moje? Je to má realita?“

Pokud se na tyto otázky dokážu podívat s určitým nadhledem, tak často zjistím, že to není pravda. Není to ta realita. Jen ke mně promlouvají má stará přesvědčení, která jsem si o sobě vytvořila už dávno předtím, než jsem poprvé otočila klíčkem v zapalování a zařadila jedničku k rozjezdu.